Průvodce

• Staroměstské náměstí
• Orloj
• Karlův most
• Pražský hrad
• katedrála svatého Víta
• Lenonova zeď
• Václavské náměstí
• Národní muzeum
• Petřínská rozhledna
• Tančící dům
• ZOO Praha

 

Pražské památky

Praha byla jako jedna z mála evropským měst relativně málo dotčených světovými válkami, proto si zachovala mnoho původních památek. Mnoho budvov zdobí kromě jiného nástěnné malby. Pražské pamětihodnosti tvoří jednu z nejrozmanitějších a starodávných sbírek architektury od secese přes baroko, renesanci, kubismus, gotiku, neoklasicismus až po ultra modernu. Jedny z nejzajímavějších míst k návštěvě jsou:

Staroměstské náměstí

Staroměstské náměstí (dříve také Velké náměstí, lidově pak Staromák) je náměstí v Praze, centrum Starého Města a historického jádra velkoměsta vůbec.

Už v 11. století se zde nacházelo tržiště s pravidelně se konajícími trhy. Jeho význam postupně narostl do rozměrů toho nejvýznamnějšího v zemi. Konaly se zde i významné události – došlo tu ke vzpouře lidí po popravě Jana Želivského i k další popravě dvaceti sedmi českých pánů v roce 1621. Význam náměstí klesl spolu s významem města až po přesunu hlavního města státu do Vídně.

V 19. století došlo k první významné změně po dlouhé době - vznikla novogotická přístavba Staroměstské radnice a vznikla tu tramvajová trať. Manifestovalo se zde za zavedení rovného hlasovacího práva i za vyhlášení nezávislosti na Rakousku roku 1918. V této době zde byl odstraněn i mariánský sloup z roku 1650. Na konci Druhé světové války radnice vyhořela a odkryla se tak zadní strana některých domů. Klement Gottwald zde prohlásil i svůj velmi známý projev „Právě sem se vrátil z Hradu“, čímž de facto zahájil období komunistické vlády v bývalém Československu.

V poválečném období neuspěl žádný plán obnovu radnice, zrušila ze zde ale roku 1966 tramvajová trať a náměstí se změnilo v pěší zónu (Od roku 1962 je navíc Národní kulturní památkou). V souvislosti s rekonstrukcí mezi lety 1987 a 1988 bylo kompletně předlážděno. V 90. letech se stalo velmi významnou turistickou atrakcí Prahy, hlavně díky orloji. O Vánocích a Velikonocích jsou zde umístěny stánky, které mají připomínat středověké trhy.

Významné objekty a budovy na Staroměstském náměstí:

• Staroměstská radnice
• Staroměstský orloj
• Ungelt
• Památník mistra Jana Husa
• Chrám sv. Mikuláše
• Chrám Panny Marie před Týnem
• Palác Kinských
• Dům U Kamenného zvonu
• Týnská škola
• Pražský poledník
• Mariánský sloup (Staroměstské náměstí)

 

Orloj

 

  Orloj jsou hodiny se zvláštním mechanismem, které kromě času ukazují i polohu některých nebeských těles na obloze. 

Stroje podobného účelu existovaly již v dobách antiky (Mechanismus z Antikythery), ale jejich konstrukce byla později zapomenuta. Opět se objevily ve 14. století. Orloje patřily na přelomu středověku a novověku k vrcholným produktům soudobé astronomie, matematiky a mechaniky. Většinou ale ukazovaly jen polohy Slunce a Měsíce. Zobrazení dalších planet by při mechanické realizaci vedlo k heliocentrické konstrukci, což nebylo ideologicky žádoucí. 

Staroměstský orloj je jedním z nejznámějších orlojů na světě. Je součástí jižní stěny staroměstské radnice v Praze. Byl zkonstruován v roce 1410.

Orloj má tři hlavní části. Nejzajímavější je astronomická část, ukazující polohy nebeských těles. Pod ní je umístěno kalendářové kolo, které v 19. století vybavil malbami malíř Josef Mánes. Kolem astronomické části jsou pak umístěny pohyblivé figurky pro pobavení diváků. Důležitou součástí je také pohyblivé procesí dvanácti apoštolů, kteří se ukazují každou hodinu nad astronomickou částí.

Jednou z nejstarších částí orloje jsou mechanický hodinový stroj a astronomický číselník z roku 1410. Stroj vytvořil hodinář Mikuláš z Kadaně pravděpodobně podle návrhu Jana Šindela, který se stal později profesorem matematiky a astronomie na Karlově univerzitě. Pražský orloj byl teprve třetím strojem svého druhu na světě. První orloj byl zkonstruován v Padově v roce 1344. Kamenická výzdoba orloje je pravděpodobně dílem kamenické huti Petra Parléře, která v Čechách působila do roku 1420. V roce 1552 opravoval orloj Jan Táborský. Ten je také autorem zprávy, ve které označuje za tvůrce orloje hodináře Hanuše. To byl ale omyl, který se podařilo odhalit až ve 20. století.

V průběhu staletí se orloj mnohokrát zastavil a byl mnohokrát opravován. Pravděpodobně v 17. století byly přidány dřevěné sošky a figury apoštolů a v průběhu velké opravy v letech 1865–1866 ozvučená soška konouta.

Během Pražského povstání v posledních dnech druhé světové války byl orloj těžce poškozen při požáru staroměstské radnice. Po velkém úsilí byl opravený orloj uveden do chodu v roce 1948.

Naposledy byl orloj rekonstruován na podzim 2005, kdy došlo ke zrestaurování soch a spodního kruhu od Josefa Manesa. Dřevěné sochy byly zakryty sítí proti holubům.

Dlouhou dobu existovaly spory o tom, kdo vlastně orloj vytvořil. Velmi dlouhou dobu se mělo za to, že orloj vytvořil v roce 1490 hodinář Jan Růže (zvaný také mistr Hanuš) se svým pomocníkem Jakubem Čechem. Pověst hovořila o tom, že Hanuš byl nakonec oslepen, aby již nikdy nemohl postavit podobné hodiny.

 

Karlův most

Karlův most je nejstarší stojící most přes řeku Vltavu v Praze a druhý nejstarší dochovaný most v České republice.

Most je 516 metrů dlouhý a téměř 10 metrů široký. Přesněji 9,40 až 9,50 m. Výška vozovky je 13 m nad normální hladinou. Je tvořen šestnácti oblouky. Ve své délce je třikrát zalomen a proti proudu je nepatrně vypouklý. Mostní pilíře nebyly zakotveny – pevná skála ležela příliš hluboko. Pilíře stály na dubových roštech, zatížených velkými mlýnskými kameny jsou to větší a menší. Most je ohraničený 2 věžemi - na Malé Straně Malostranská mostecká věž, na straně Starého Města pak Staroměstská mostecká věž. Staroměstská mostecká věž je často popisována jako jedna z nejúžasnějších světských gotických staveb na světě. Most je ozdoben dvěma řadami 30 soch a sousoší.

Mostu se původně říkalo jen Kamenný, nebo Pražský most. Jméno Karlův most získal až v roce 1870. Karlův most nahradil předchozí Juditin most, ze 2/3 stržený roku 1342 při jarním tání ledů. Výstavba „Karlova mostu“ začala v roce 1357 pod záštitou krále Karla IV. a byla dokončena v roce 1400. Karlův most byl až do roku 1841 jediný most přes Vltavu v Praze a byl tak jediným spojníkem (kromě převozníků) mezi Starým Městem, Pražským hradem a jinými čtvrtěmi. Praha se stala i díky kamennému mostu významnou zastávkou na obchodních cestách mezi východní a západní Evropou.

skončil v roce Od roku 1883 jezdila na mostě koňka (viz pražské tramvaje). V roce 1905 jí vystřídala elektrická tramvaj. Elektrický proud byl přes most veden mostovkou po specálních kolejnicích, které vymyslel František Křižík. To proto, aby nebyl narušen umělecký vzhled mostu trolejemi. Po třech letech se ukázalo, že těžké tramvaje most dosti porušují a tak byly nahrazeny v roce 1908 autobusy. Ty se však také neosvědčily. Následující rok byl autobusový provoz zrušen a byl obnoven až v roce 1932 autobusy na pneumatikách. Veřejná doprava zde fungovala až do 2. světové války. Automobilový provoz1965 a od té doby slouží most jen pro pěší.

Zajímavosti:

• Císař a král Karel IV., jak již bylo uvedeno výše, položil základní kámen přesně 9. července 1357 v 5:31 hodin ráno. Bylo to z toho důvodu, že tomuto datu zrovna odpovídala příznivá konstelace hvězd, a dále ho určila také tehdy uznávaná magie - v tomto případě okultismus. Datum totiž odpovídá sledu lichých čísel od jedné do devíti a zpět. Tedy 1-3-5-7-9-7-5-3-1. První čtyři čísla jsou vyjádřením letopočtu (1357), další dvě devátého dne v měsíci červenci (9. 7.), a poslední tři vyjadřují čas. Tedy 5 hodin a 31  minut.

• Zajímavé také jsou i některé okolnosti kolem stavby. Karel IV. na stavbu často dohlížel a kontroloval, jestli je používán opravdu kvalitní materiál. Vápno mělo vylepšit přidání syrových vajec a mléka. Pražská vejce ale na stavbu nestačila a tak se dovážela také z venkova. V tomto docházelo i k nedorozuměním. Z Unhoště poslali vejce vařená, aby se cestou nerozbila. Dovozci z Velvar mléko cestou prodávali a pak ho ředili vodou. To už pak ovšem bylo na stavbu nepoužitelné, jelikož nebylo dostatečně tučné. Tak byly posílány zásilky másla, které prý občas skončily u purkmistra.

• Na mostě se v průběhu dějin odehrály i špatné věci. Václav IV. dal do řeky svrhnout zmučené tělo generálního vikáře Jana Nepomuckého, protože mu nechtěl vyzradit zpovědní tajmství královny. To je jedna z verzí okolností kolem Janovy smrti. Na mostecké věži také dlouhou dobu trčely sťaté hlavy vůdců protihabsburského povstání, kteří byli popraveni 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze.

 

Pražský hrad

Pražský hrad je hrad v Praze, existující již od nejranější historie Prahy. Podle Guinessovy knihy rekordů jde o největší hrad na světě. Je symbolem města i celé země.

Ostrožna Pražského hradu byla osídlena již v období neolitu. Stavbu vlastního hradu zahájil nejspíš Bořivojův syn Spytihněv I. Kromě západní strany byl obklopen strmými svahy a na severu, v místě Jeleního příkopu, dokonce tekl potok. Na západní straně, mezi nynější Hradčanským náměstím a prvním hradním nádvořím, byl z obranných důvodů vykopán příkop 30 metrů hluboký a 24 metrů široký, přes který vedl most do hlavní brány. Kníže Václav nechal  později na Pražském hradě vystavět rotundu sv. Víta, do níž uložil ostatky světce, které získal darem od východofranského krále Jindřicha I. Ptáčníka. Po založení biskupství roku 973 se rotunda stala metropolitním biskupským kostelem a nejdůležitějším chrámem v Česku. Církevní stavby byly v této době budovány z kamene. Kolem roku 1060 byla z příkazu Spytihněva II. zbourána rotunda sv. Víta a na její místo postavena bazilika, předchůdkyně gotické katedrály. Trojlodní románský chrám z bílé opuky byl 70 metrů dlouhý a na tehdejší dobu v našich zemích zcela nevídaný. Král Přemysl Otakar II. se v prvních letech vlády se zaměřil na zdokonalování opevnění. Nechal přestavět královský palác pro potřeby reprezentace a bydlení. Gotický rozmach pokračuje za Lucemburků. Roku 1344 Karel IV. pokládá základní kámen katedrále sv. Víta v souvislosti povýšení pražského biskupství na arcibiskupství.

Budovy Pražského hradu zastupují prakticky všechny architektonické styly minulého století. Okolí Pražského Hradu se nazývá Hradčany.

 

katedrála svatého Víta

Katedrála svatého Víta v Praze je dominantní stavbou Pražského hradu, po roce 1989 přejmenována na katedrálu svatého Víta, Václava a Vojtěcha.

První kostel, zasvěcený sv. Vítu založil kníže Václav. Kruhová románská rotunda o průměru 13 metrů byla dokončena někdy ve 30. letech 10. století a záhy zde byly uloženy ostatky jejího zakladatele, který začal být uctíván jako patron celé země. O sto let později, v roce 938, sem kníže Břetislav I. z Hnězdna přenesl i ostatky sv. Vojtěcha. Břetislavův syn a nástupce kníže Spytihněv II. dal namísto prostorově nedostačující rotundy vybudovat mnohem větší a reprezentativnější románskou baziliku sv. Víta, Vojtěcha a Panny Marie.

Roku 1344 Karel IV. pokládá základní kámen katedrále sv. Víta v souvislosti povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Hlavním architektem byl Matyáš z Arrasu. Později po jeho smrti převzal vedení stavby Petr Parléř, který v katedrále sv. Víta použil speciální křížovou klenbu tzv. Parléřovského typu. Sv. Vít je trojlodní katedrála s příčnou lodí, triforiem a věncem kaplí. Nejvýznamější z nich je kaple sv. Václava postavená nad jeho hrobem. V této kapli jsou pochováni čeští králové a byly zde i uloženy korunovační klenoty. Velká neboli zvonová věž je 99,5 metrů vysoká a byla založena již Petrem Parléřem, avšak dokončena byla až roku 1554 a roku 1770 opatřena barokní kopulí – jak její název napovídá, v této věži je umístěna zvonice. Na jižní části katedrály je exteriérová mozaika Posledního Soudu, což je tak na sever od Itálie neobvyklé. Západní část, průčelí s osmdesátimetrovými věžemi, byla přistavěna v 19. a 20. století podle projektu Josefa Mockera. Po jeho smrti (1899) převzal vedení Josip Plečnik. V září 1929 byla dokončena dostavba katedrály u příležitosti tisíciletí zavraždění svatého Václava. Mimo jiné slouží jako pokladnice českých korunovačních klenotů, mauzoleum králů a galerie jejich sochařských a malířských portrétů.

Katedrálu do roku 1954 spravovala církev, poté komunistický stát zákonem určil za správce katedrály sám sebe a prohlásil ji majetkem všeho lidu. Po Sametové revoluci se rozhořel spor o vlastnictví katedrály. V roce 1992 podala řada organizací zřizovaných církví určovací žalobu na vlastnictví katedrály. Po čtrnácti letech, 16. června 2006 soud rozhodl, že zákon z roku 1954 nezměnil vlastnictví katedrály a že tedy patří témuž vlastníkovi jako před rokem 1954, konkrétně Metropolitní kapitule u sv. Víta. Rozsudek se setkal s nesouhlasem řady občanů, kteří považují katedrálu za státní symbol, který by měl být v rukou státu. Řada dalších občanů naopak rozsudek vítá. 5. září 2006 Správa Pražského hradu předala katedrálu Metropolitní kapitule u svatého Víta, pod niž od 6. září 2006 spadá.

 

 

 

 

Lenonova zeď

 

 

 

Václavské náměstí

Václavské náměstí (hovorově zvané také Václavák) je pražské kulturní a obchodní centrum. Ve skutečnosti to totiž není náměstí v pravém slova smyslu. Je to 682 m dlouhý a 60 m široký bulvár veden ý od Národního muzea k Můstku, kde i tvoří hranici se Starým městem. Na horním konci náměstí tvoří dominantu velká budova Národního muzea a jezdecká socha svatého Václava od Josefa Václava Myslbeka z roku 1912, Podstavec k ní vytvořil architekt Alois Dryák a je na něm zobrazen výrok: „Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, nedej zahynouti nám ni budoucím.“  Václavské náměstí bylo svědkem mnoha významných historických událostí. Je to tradiční místo pro demonstrace, oslavy a jiná masová setkání.

Václavské náměstí se původně nazývalo Koňský trh. Nynější název (nejprve v podobě Svatováclavské náměstí) byl zaveden roku 1848, na návrh prezentovaný veřejnosti v tomto bouřlivém roce Karlem Havlíčkem Borovským.  

V roce 1348 založil král Karel IV. Nové Město Pražské. Plán města zahrnoval i Koňský trh. Na horním konci náměstí končilo u novoměstských hradeb stávala Koňská brána, zbořená spolu s pražskými hradbami roku 1875. Na jejím místě vyrostla v letech 1885 až 1890 podle projektu Josefa Schulze budova Národního muzea. 10. dubna 1895 bylo uvedeno do provozu osvětlení elektrickým proudem. Dlažby se náměstí dočkalo až v druhé polovině 19. století. Karolína Světlá v Černém Petříčkovi popisuje „Václavák“ tehdejších 30. let jako nevydlážděné prostranství, „kde se prodávalo všechno možné“. 28. října 1918 přečetl Alois Jirásek před sochou sv. Václava proklamaci o vyhlášení nezávislého Československa. Až do roku 1927 existovalo bez středního pásu; v této době jezdily tramvaje po okrajových stranách náměstí. Po přestavbě právě v tomto roce vznikla jak nová parkovací místa pro osobní automobily tak i onen střední pás. Během okupace za 2. světové války používali nacisté Václavské náměstí k pořádání masových demonstrací. Během Pražského povstání v roce 1945 bylo v blízkosti Národního muzea několik budov zničeno. Na jejich místě vyrostlo několik obchodních domů. 19. ledna 1969 se před Národním muzeem upálil student Jan Palach na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. 28. března 1969 porazil na mistrovství světa v hokeji tým Československa hokejisty Sovětského svazu. K 13. prosinci roku 1980 byl ukončen tramvajový provoz v podélném směru. Náměstí se tak velmi změnilo - místo tramvají je nyní středový pás zaplněn květinami a keři a hlavně charakteristickými šestibokými betovovými květináči. Tato úprava je často kritizována termínem Štrougalovy sady.

 

 

 

 

Národní muzeum

Národní muzeum je jedno z nejznámějších muzeí nejen v Praze. Sídlí v monumentální novorenesanční budově s centrálním prostorem Panteonu na Václavském náměstí.

Bylo založeno roku 1818 pod názvem Vlastenecké muzeum v Čechách. Od roku 1848 neslo název České muzeum, v období let 1854–1919 pak Muzeum Království českého. Stavba od projektanta J. Schulze s výzdobou od umělců generace Národního divadla pochází z let 1885–1890.

Tvoří dominantu celého Václavského náměstí. V roce 1968 byla jeho přední fasáda poškozena střelami sovětské armády, ohroženo bylo rovněž i během výstavby pražského metra v první polovině 70. let minulého století. Budova nebyla nikdy rekonstruována, na začátku 21. století je tak již ve velmi špatném stavu.

Národní muzeum má na území hlavního města Prahy ještě několik dalších stálých expozic.

 

 

Petřínská rozhledna

Petřínská rozhledna je s výškou přes 60 metrů jednou z nejznámějších dominant Prahy. Její základna se nachází v nadmořské výšce 324 m.n.m.

Rozhledna byla vystavěna pro Zemskou jubilejní výstavu v roce 1891 na podnět Klubu českých turistů jako volná kopie Eiffelovy věže v Paříži podle plánů inženýrů Františka Prášila a Julia Součka. Základy jsou v hloubce 11 metrů, ocelová konstrukce samotné rozhledny váží 175 tun. Jádrem konstrukce je osmiboký tubus, v němž je umístěn výtah. Okolo něj se vinou dvě točitá schodiště s 299 schody (jedno pro chůzi nahoru, druhé pro chůzi dolů). Rozhledna má dvě vyhlídkové plošiny, horní je ve výšce 55 metrů.

V 60. letech 20. století byly na vrcholu rozhledny umístěny vysílací antény pro televizní vysílání. V září 1979 byla rozhledna uzavřena pro veřejnost pro špatný technický stav konstrukce. Po opravě byla znovuotevřena v květnu 1991 u příležitosti druhé Jubilejní výstavy. Rekonstruovaný výtah nyní slouží pro osoby se sníženou pohyblivostí.

 

 

Tančící dům

 

Tančící dům, jinak také Ginger and Fred, dokončený roku 1996, stojí v Praze na Jiráskově náměstí na pravém břehu Vltavy. Je první stavbou špičkových světových architektů, která byla ve městě po revoluci realizována. Díky tvaru svých dvou nárožních věží je pojmenován po slavném tanečním páru - Fredu Astairovi a Ginger Rogersové. Tančící dům navrhl Vlado Milunić spolu s Frankem O. Gehrym.

Jeho stavba rozpoutala nejrozsáhlejší veřejnou diskuzi o architektuře v Praze. Získal jedno z oceněních v kategorii designu v anketě amerického Time a v českém časopisu Architekt se dostal mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. V budově jsou nyní kanceláře, luxusní kavárna a restaurace. Zajímavě je řešený i interiér domu, kde jsou kromě jiného k vidění i železobetonové sloupy, jako základní prvek historické architektury.

 

 

ZOO Praha

 

Zoo Praha je zoologická zahrada umístěná v dolní části pražské Troji. Byla otevřená 28. září 1931. Prvním zvířetem v pražské zoo byla vlčice Lotta. Dalšími zvířaty byli koně Převalského (Minka a Ali). Herec Vlasta Burian daroval v roce 1934 do pražské zoo lachtany Hýtu a Batula. Významnou, i když nepříjemnou událostí, jsou pro Pražskou zoologickou zahradu ničivé povodně z roku 2002,  které ji velmi poznamenaly. Byla zatopena téměř polovina areálu, což bohužel znamenalo i úhyn mnoha zvířat a nutnost demolice poničených objektů. Namísto nich však v Troji vyrostlo několik unikátních staveb, které se svým pojetím blíží novému pohledu na funkčnost a smysl zoologických zahrad. Od znovuotevření restaurované zoo se počet návštěvníků pohybuje nad hranicí 1 000 000 ročně. V pražské zoo bylo v roce 2005 k vidění 4562 zvířat (630 druhů).

Zoo Praha je členem Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA) a jiných organizací a účastní se mnoha záchovných a reintrodukčních programů.

 

---